Ctirade, povídejte: co se vám stalo?
Chcete vědět, co mě trápí?
Přesně tak…
To je na dlouho. (smích)
Času dost. Krom toho fanoušky Boleslavi to určitě zajímá, už vás na ledě neviděli pěkně dlouho.
(zasměje se) Dobře, tak vážně. V posledním přípravném zápase ve Wolfsburgu jsem příklepem dostal pukem do ruky. I přes rukavici mi tady praskl kloub. (ukáže na sevřenou pěst) Pět týdnů jsem to měl v sádře. Tu mi sundali před deseti dny a od té doby rehabilituji. Teď se hlavním snažím zbavit otoku a rozhýbat to. Ještě pořád je to zatuhlé, ale lepší se to.
Co všechno s tím zraněním už tedy můžete dělat?
Už od asi druhého týdne jsem mohl normálně na kolo. Plus to kombinovat třeba s posilovnou, byť samozřejmě omezeně. Musím dávat pozor na ruce, respektive na tu jednu, ale s nohama, zády a břichem se dá pracovat i takhle. Později jsem pak začal chodit i na led. Hokejku jsem sice musel nechat v kabině, ale bruslit můžu. I když samozřejmě opatrněji, protože kdybych spadl, mohl by z toho být další problém. Podstatně lepší to začalo být, když mi dali ortézu, s tím se dalo dělat už mnohem víc věcí.
Jak těžké je tuhle „ztrátu“ dohnat? Když posilujete jen část těla a další musíte vynechávat…
Vyloženě těžké to asi není, ale člověk se s tím nějakou dobu pere, to určitě. Prostě je ta ruka taková slabší, ochablejší. Nehledě na to, že třeba teď ještě pořád bolí. Budu na to muset jít postupně, nejdřív to rozhýbat a teprve potom začít posilovat. Chci poděkovat tady mladoboleslavské Klaudiánově nemocnici, kam chodím na rehabilitace.
Zranit se v posledním přípravném zápase – to je strašná smůla. Co se v takových případech člověku honí hlavou?
Řekla jste to sama – je to strašná smůla. Ale musím říct, že mám pocit, že každý rok zažiju něco takového. Ne teda samozřejmě přímo u sebe, ale všude, kde jsem byl, se vždycky někdo v posledním přípraváku zranil. Tentokrát to padlo na mě. Snažím se to nebrat tragicky, prostě to k tomu patří. Mohlo se to stejně tak stát v polovině sezony.
Už jste byl někdy takhle dlouhodobě zraněný? Nebo je to vaše první zkušenost?
Kdysi dávno jsem měl urvané rameno, ale i když jsem po sezoně musel na operaci, v jejím průběhu to takhle dlouhodobé nebylo. Takže úplný nováček v marodění nejsem, ale faktem zůstává, že takhle dlouho mimo jsem ještě nikdy nebyl.
Už je na vás patrné, že je to dlouhé. Je vás vidět po stadionu ráno i odpoledne, jste u autobusu, když hráči odjíždí na venkovní zápas, chodíte se dívat na ty domácí… Už vám to všechno chybí, že?
Strašně. S kluky jezdím už i na ty venkovní zápasy, byl jsem s nimi v Olomouci i ve Vítkovicích. Už mi to vážně chybí. Kabina, kluci, to zápasové vytížení.
Chodíte třeba i na video porady?
Ne, ne, to ne. Do vyloženě zápasových věcí se nechci motat, netýkají se mě a mohly by z toho být zmatky. Ale jsem v té době vždycky v kabině. Vůbec teď chodím ráno jako první a odcházím prakticky jako poslední. Ono mi to taky o něco déle trvá, vždycky než si všechno vypiplám s tou rukou, jsou už kluci na ledě nebo naopak pak zase už z ledu. Navíc jak říkám, snažím se nezavazet, takže svůj harmonogram přizpůsobuji tomu jejich.
Nemáte obavu, že budete později o zkušenost chudší? Protože extraliga se zlomila ve své první čtvrtině a vy jste u toho nebyl…
To k tomu holt patří. Musím pak být o to pozornější a poslouchat, co se říká. (smích) Ale ne, většinu těch zápasů jsem viděl. Krom toho člověk ty týmy už za všechny ty roky tak nějak zná, i když určité změny tam samozřejmě jsou.
Máte už nějakou představu o tom, kdy byste chtěl být zpátky v plné polní?
To je těžké říct. Teď se to vážně den ode dne zlepšuje, ale… Faktem je, že mě straší tím, že ta kost ještě nemusí být úplně dobře srostlá. Měl jsem štěstí, že se mi nijak nepohnula, protože to bych musel na operaci, takže to teď nechci riskovat nějakým přehnaně rychlým návratem do hry. Zatím nějaký termín nevyhlížím, snažím se spíš držet při zdi a čekat, co mi poví doktoři. Jakmile to bude v pořádku, věřím, že se hodím i do větší psychické pohody a pak už to půjde rychle.
Loňský vítr mezi obránci jste prakticky ustál jako jediný, kdybychom to trochu přirovnali k brankářské terminologii, byl jste obránce – jednička. Teď jste najednou úplně mimo sestavu a to dlouhodobě. Jak těžká bude cesta zpátky?
To bude záležet na trenérech. Pro mě se nic nemění. Tak, jak jsem pomáhal týmu minulou sezonu a v přípravě, na to chci navázat. Půjde o rozhodnutí trenérů, kde mi dají šanci a kde vytvoří moji roli. Z mého pohledu zůstává všechno stejné – hlavně snaha dělat všechno pro tým.
Většina nehrajících hokejistů většinou sedí v klidu na tribuně a pozoruje dění. O vás jsem ale slyšela, že to celkem dost prožíváte. Je to pravda?
(smích) Jo, prožívám to celkem dost. Baví mě to hrát a baví mě to i sledovat. Takže klukům fandím ostošest.
Jste takový ten typ, co se chytá za hlavu a říká si „Proboha, co to bylo?“?
Ne, to vůbec ne. Každý hokejista nějakou tu chybu udělá a kdo to dokáže pochopit lépe než jiný hokejista, že? (úsměv) Spíš je mi to vždycky líto. Na druhou stranu ale vždycky prožívám i radost, když se něco povede.
Chodíte do kabiny takzvaně udílet rady?
Proboha, to ne! To bych si nedovolil. (úsměv) Já se na to snažím dívat pozitivně, takže jdu kluky spíš podpořit než jim udílet rady. Z kabiny třeba po zápase chodím jako poslední. Teda až na Brošáka (Michal Broš, pozn. red.). Toho než bych se dočkal, tak bych asi umřel stářím. Ale snažím se s každým prohodit pár slov a prostě fungovat. Vejba (David Výborný, pozn. red.) mi dokonce říkal, že už jsem takový jejich maskot. Dokud nebudu hrát, musím prý i tak jezdit na venkovní zápasy. Jen doufám, že to nemyslel tak, že už nemusím hrát vůbec… Každopádně tedy nemám strach, roli v týmu tak jako tak každopádně mám. (smích)
Kdybyste měl zhodnotit práci svých spoluhráčů – jakou známku by dostali?
Já myslím, že hodně dobrou. Jsme šestí, sedmí v tabulce, takže musí panovat aspoň trochu spokojenost. Hlavně ty poslední venkovní zápasy se nám opravdu vydařily. Teď ještě něco urvat doma. Ono to bude znít jako klišé, ale to štěstí nám tam někdy opravdu chybí. A taky asi trochu větší důraz před brankou. Potřebovali bychom aspoň jednou trochu větší klid, většinou se to tahá o gól a to se pak společně třeba i s nervozitou projevuje ta smůla.
Podle vašich slov jste celkem velký pozorovatel, v čem je tedy podle vás ten největší rozdíl mezi domácími a venkovními zápasy?
Hrajeme jiný styl hokeje. K nám přijedou všichni nejdřív hlavně bránit, takže chodíme mnohem víc do plných. Na druhou stranu venku je to spíš o brejcích, které právě u soupeřů asi řešíme lépe než tady v Boleslavi. Ty kombinace, které by měly končit gólem, prostě řešíme jinak doma a jinak venku.
Občas se mezi fanoušky objevuje názor, proč doma nehrát to, co venku. Ale jde to vůbec?
Nejde. Ten hostující tým vždycky přijede s jiným záměrem. Myslím, že to, co hrajeme venku, jsme zkoušeli hrát třeba ve třetí třetině zápasu s Brnem a moc to neštimovalo. Oba dva týmy hrály zaďoura, šlo o to, jestli někdo vystřelí a k někomu se to odrazí. Hosté by se vždycky měli trochu bát a domácí by měli diktovat tempo. Myslím, že kdybychom to nedělali, byl by to na koukání strašný hokej. Podle mě je potřeba hledat jinou cestu než tuhle.
Děkujeme za rozhovor.