Pavle, naposledy jste nastoupil do posledního čtvrtfinálového zápasu s Třincem. Chápu to správně, že jste měl takovou smůlu a zranil se v posledním utkání sezony?
Tak úplně to nebylo. Že budu muset jít na operaci, bylo jasné už před ním. Zjistil jsem to víceméně den před tím, než jsme jeli k tomu pátému zápasu do Třince. Ale bylo to play-off a já do toho ještě chtěl jít. Ale už jsem věděl svoje.
Nebudu z vás tahat podrobnosti, ale předpokládám, že vaše léto z tohoto pohledu nebylo nic moc?
To vážně nebylo. Měsíc jsem trénoval, ale pak přišla ta operace a šest týdnů jsem nemohl sáhnout vůbec na nic. A když už jsem mohl, bylo to jen takové jednostranné, hodně omezené.
Oč jinačí byla vaše příprava? Byl jste hodně pozadu?
Snažil jsem se nebýt. Chodil jsem bruslit, na kolo... Jen s hokejkou to bylo horší. Na tu jsem nemohl sáhnout opravdu dlouho. Víceméně jsem začal znovu střílet teprve před dvěma týdny.
Jak moc těžký byl návrat na led? Je to poprvé, co jste si prošel něčím takovým?
Ano, tohle je asi první takový zážitek. Jednou jsem už sice měl zlomený kotník, ale z toho jsem se dostal podstatně rychleji. Přiznávám, že posledních pár měsíců nebylo snadných ani psychicky. Jednak člověk trpí tím klasickým pocitem „nemůžu pomoct, i kdybych stokrát chtěl“ a pak jde samozřejmě i o čistě existenční pocit. Co když se nezvládnu vrátit a tak... Celé to bylo dost o jakési vnitřní morálce.
Byl ve hře dřívější návrat? Nebo to prostě nešlo?
Samozřejmě jsem se chtěl vrátit už dřív. Kdyby to šlo, udělal bych to už dávno. Ale nechtěl mi to dovolit lékař a je jasné, že jít proti takovému rozhodnutí je marné a hlavně by se mi to mohlo vrátit.
Jak se po zápase s Litvínovem cítíte? Začal jste ve třetí formaci a v průběhu poskočil do první...
Musím říct, že celkem dobře. Co se týče výsledku, tak je to takové smíšené, ale osobně dobře. Nějaké šance jsem měl, myslím, že minimálně jedna mohla jít proměnit. Ve třetí třetině už jsem pak sice trochu cítil nohy, ale s tím se počítá.
Taky jste jel nájezd, i to nepochybně značí sebevědomí...
Díky těm šancím, co jsem měl v průběhu, jsem si celkem věřil. Chtěl jsem to zkusit. Ale bohužel to nevyšlo...
Pojďme ještě k tomu zápasu jako takovému. Nemůžu nezačít oběma góly Boleslavi. Jedna kuriozita se čas od času stane, ale dvě... Na to určitě muselo v kabině něco padnout.
A víte, že ani ne? Kdybychom vyhráli, tak asi ano, ale myslím, že teď převládá spíš zklamání. Ale myslím, že v týdnu se tomu ještě zasmějeme, protože máte pravdu, tohle se nestává často.
Jak se na ten zápas zpětně dívat? Jako na hodně šťastný s dobrým jedním bodem?
Asi ano. Je to to klasické „před zápasem bychom za něj byli rádi“. Stejně si ale myslím, že mohly být dva.
Jenže to byste museli vyhrát nájezdy. Jestlipak víte, kdy naposledy to Boleslav zvládla?
Vím. V postupové baráži. Dokonce mám dojem, že to bylo proti Kladnu. U nich.
Máte naprostou pravdu. Jak to konečně prolomit?
Otázka za milion. Kdybychom to věděli, už dávno jsme s tím něco provedli. (smutný úsměv) Makáme na tom. Opravdu to zkoušíme.
Na druhou stranu patříte mezi první čtyři týmy, které se 14 body vedou tabulku. To je určitě super začátek, že?
Myslím, že určitě. Nevím, jestli se dá vyloženě říct, že jsme začali tam, kde jsme loni skončili a určitě nemůžeme prohlásit, že lepší to být nemůže, protože jak jsme teď viděli, tak rozhodně může, ale doufám, že jsme vykročili po správné cestě.
Děkujeme za rozhovor.